Kupujeme dům v Řecku 9

9. Podepisujeme smlouvu!

Pátek 21. února 2020, den na který čekám více než půl roku. Schůzka má být v 9:30 v „hodinové“ kanceláři nedaleko Monastiraki. Má se jí účastnit kromě mě a paní prodávající i moje právnička, a přijít by „mohla“ i notářka, která to celé tak nějak organizuje. V kavárně za rohem se ještě před tím potkávám a poznávám s právničkou. Teprve teď se dozvídám další hrůzy posledních hodin: notářka chtěla termín na poslední chvíli zrušit, návrh smlouvy poslala pozdě a plný chyb, jež rozhodně nelze nazvat triviálními překlepy (když neumíte po půl roce „připravování“ napsat ani datum narození účastníků, bude cosi špatně v jejím přístupu). Je evidentní, že obšlehla něco staršího jako mustr a ani si to nezkontrolovala. Naštěstí moje zástupkyně měla už nekonečného dohadování plné zuby a tak místo „reklamace“ raději stiskla zuby a vše sama opravila a zaslala zpět.

Z hotelu jdu na schůzku pěšky kolem tržnice

Schůzka se koná! Všichni jsou milí, ale když notářka odejde něco kopírovat, o překot jí jeden přes druhého nadáváme. Československy, anglicky, a jistě i řecky. Kvůli mně je celé jednání vedeno v angličtině, pouze v detailech spolu všechny tři ženy hovoří řecky a já se od právničky dozvídám zkratky. Zápis má přes dvacet stran a je samozřejmě pouze řecky. Začínám z toho mít srandu, protože kdyby se dámy dohodly, možná za chvíli podepíšu glejt o svém zotročení. Ve smlouvě se řeší každičký detail, jména mých rodičů jsou foneticky přepsána, stejně jako místo narození. Před samotným podpisem je potřeba převést peníze. Očekávám potíže a taky jo, ani z Airbank nejde tak velkou sumu a navíc v eurech poslat jen na základě dočasně zvýšeného limitu v mobilbankingu, musím proto kontaktovat infolinku. Naštěstí tohle jde jak po drátkách a tak rychle chudnu. Posláno, podepsáno!

Zápis z jednání prý dostaneme brzy. S prázdnýma rukama opouštím zasedačku, notářka spěchá na letadlo a my se po sobě díváme. Tuhle paní už nechci nikdy vidět, myslí si všichni (mně se to samozřejmě nepovede, bydlí na Milosu hned ve vedlejší vesnici). Alespoň jdeme s právničkou na oběd, trochu to celé zhodnotit, porovnat si poměry tuzemské a tamzemské, projít se pod Akropolí. Pípá mi mail. Notářka poprvé v životě udělala něco rychle, poslala účet. Jakýkoliv úkon související s prodejem jí trval v průměru půldruhého měsíce, ale zaplatit chce dvě hodiny od podpisu. Mrazivé zjištění, že za několik hodin její práce (odhaduji, že těch hodin moc nebylo) rozložených do půl roku, jí mám vysolit asi jako za desetidenní dovolenou, a nedá se s tím nic dělat, ona je zákon. Ještě pořád ji mám v přátelích na FB.

Teď už zbývá jen u hotelu vyzvednout auto (nechali mě tam parkovat dávno po checkoutu), znovu dojet do Praktikeru (jiného, blíž k přístavu) a v osm večer se nalodit na Olympus plující po trase Piraeus-Milos-Santorini-Rethymno (vypisuji to schválně, protože společnost Sea Speed Ferries touhle linkou rozšířila možnosti, jak se k nám na Milos dostat, a třeba i z Kréty).

V přístavu jsem včas, ještě stihnu pěšky nákup v Lidlu

To nejtěžší, fyzicky nejtěžší, ale teprve přijde. Teď to bude minimálně pět hodin na trajektu, a za 51 hodin než zase pojedu zpět do Atén, musím stihnout rozbít dvě zdi, vybourat půl kuchyně, rozsekat sedm řad dlažby a dalších asi dvacet úkolů tak, aby chlapi ve středu mohli rovnou začít stavět. V únoru není lodní řád na Kyklády tak frekventovaný a jediná vhodná loď pluje zpět na pevninu v pondělí ve tři ráno, takže jsem (ani nevím kdy a kde přesně za posledních dvacet čtyři hodin) už domluvil servis auta na pondělí ráno a zkusím risknout, že mi ho do středy opraví, abych se zase vrátil být stavebníkům k ruce, a hlavně tedy auto. Bydlet během stavby totiž budeme na opačném konci ostrova, a pokud tohle vyprávění čtete pozorně, víte že jsem tam loni strávil v srpnu dovolenou.