Končí rok s na dlouhou dobu nejvíce dvojkami. Jaký byl? Povedl se?
Začátek byl docela divoký. V půlce března už jsem měl za sebou sedm letů mezi Aténami a Vídní a čtyři mezi Milosem a Aténami, úspěšně zhojené tělo po mojí první celkové anestézii v životě a plánovaném zákroku kýly, sbalený celý brněnský byt a vykácenou půlku zahrady na Kutnohorsku, odkud prapůvodně pocházím. Hodně mi v té fázi kromě mojí ženy a mamky pomohlo pět kamarádů, jimž tímto moc děkuji a zůstávám dlužníkem.
V březnu dva dny po životním jubileu jsem nastartoval auto, naposledy se rozhlédl po brněnských ulicích, jejichž metropole mi byla posledních 19 let domovem, a rozjel se na jihovýchod přes čtyři další země vstříc Řecku, s krátkou zastávkou v Aténách, a plavbou na trajektu, až na Milos. Docela jsem se už těšil, jak budu na plný úvazek ostrovanem a jak si před letní sezónou trochu odpočinu. Člověk ovšem míní a události vše mění, a tak po jedné dubnové nevinné koloběžkové projížďce jsem nebyl dlouho schopen si ani zavázat tkaničky na botách, a opět jsem zblízka a neplánovaně poznával do hloubky řecké zdravotnictví. Zase se sluší říct, že moje nová domovina není žádná rozvojová země, a dostalo se mi prvotřídní péče. Nejprve na ostrově, potom i v Aténách, kam jsem se takticky během jara dvakrát přesouval. A zase pomáhali kamarádi, a zase jim děkuji.
Šlamastyka. „Lepší“ načasování jsem si ani nemohl přát, na začátku května přiletěla do Řecka a k nám na Milos moje mamka, kterou jsem už dlouho zval, abych jí představil (a názorně ukázal), proč jsem se k tomu stěhování rozhodl a co vlastně na ostrově budujeme. Doprovodil ji můj kamarád, který se zase těšil, jak budeme společně běhat a cvičit. Takže běhal poctivě sám, a my všichni jsme si užívali krásné pláže a koupali se, já s levou paží vystrčenou nad hladinu. V červnu poslední kontrola v metropoli, ruka sice nebyla dobrá ale mělo by se to spravit časem, protože čas jak známo, zahojí každou ránu.
Mezitím nám naplno začala turistická sezóna, oba domečky měly své dočasné majitele, a já byl moc rád že už nenosím ruku na šátku a snad i nějakou tu práci zastanu. Přišly ty nejdelší dny a nejkratší noci (proč nemůže červen být celý rok?) a my stíhali se denně koupat v moři, i když většinou až večer po práci. Jen jednou nebo dvakrát jsme se přinutili ráno vstát hodně brzy a jet se vykoupat než vstanou hosté (a to jsme si původně plánovali že to budeme dělat pravidelně). Když ono se v tom tichu tak krásně spí…
V červenci jsem si usmyslil, pořídit si k svojí staré zrcadlovce pořádný dlouhý objektiv k focení velmi vzdálených míst. Žijeme v úžasné době, musím podotknout. Ve středu jsem u frappé v přístavu dostal nápad, prohlédl online bazary (české), odpoledne byl obchod uzavřen, v pátek mi sklo vyzvedli a už v pondělí jej známí vybalili z kufru po příletu na ostrov. Za pět dní od myšlenky k realizaci, na vzdálené místo daleko na moři, kde ráno svým krásným zpěvem dominují kohouti a lišky dávají dobrou noc (na střídačku s cikádami). Úžasné. Pokud máte aparát značky Nikon s možností objektivu DX, netahejte na dovolenou sklo, půjčím vám svoje.
Jak správně předpokládáte, moc jsem toho nenafotil, protože buď bylo moc vedro, nebo nepočkala práce, nikdy by mě nenapadlo kolikrát za léto někoho někam povezu nebo budu vyzvedávat. I tohle mělo v sezóně svůj vývoj – zatímco na začátku léta jsem jezdil pro hosty výhradně na letiště, v srpnu zase všichni připlouvali trajektem. Na letišti je to pohoda, ale když se na vás z velké lodi v přístavu Adamantas vyhrne několik set lidí, najděte tam ty svoje dva, tři nebo čtyři, zvlášť když třeba ani nemluví česky! Šel jsem na to po svém, a místo nevzhledné cedulky s načmáraným jménem, kterou tam měli všichni ostatní, jsem hrdě vztyčoval tablet. U večerních plaveb nápad k nezaplacení, v prudkém poledním slunci o něco horší. A hlavně, prsty pryč, protože co to tam stojí za blba, co lidem ukazuje pracovní plochu s ikonami? I nalezení hosta chce určitý grif, to víte.
Začalo září, což je na Milosu ještě plná sezóna. Ta se vyznačuje tím, že počasí je pořád slunečné a teplé, dny jsou maličko kratší a v půjčovně obvykle seženete vozítko nebo jednostopé moto v kategorii, kterou si přejete. Nám se to ovšem nepodařilo, a tak místo frajerských bugginek jsme museli vzít zavděk Korejcem s trochu vyšším podvozkem a (prý) pohonem 4x4. Přijeli totiž známí, a měli jsme v plánu prozkoumat západní části ostrova, kam jsem se za třetí sezónu na ostrově ještě nedostal. Na tuhle část roku budu vzpomínat dlouho, protože Kleftiko pěšky a také dávno opuštěné manganové doly, kde si místy připadáte jako na Marsu, jsou absolutně nejvíc.
Každé léto ale končí, a tak i my jsme se v polovině října rozloučili s posledními návštěvníky, já v té době navíc zápase (fakt je tam tenhle přechodník?) s prudkými horečkami, jejichž původ se doteď nepodařilo objasnit kromě faktu, že wuchanský bacil to nebyl, a začali se připravovat na zimu. V listopadu jsme se narychlo otočili do Česka vyřídit nějakou administrativu a pozdravit maminky, cestou z Řecka se spaním v úžasném privátu v Srbsku, který vám kdykoliv bez obav doporučím. Zpáteční cesta taky stála za to. Asi jsme se moc těšili anebo se nám nechtělo v těch podzimních mlhách a plískanicích spát jinde než doma, zkrátka a dobře, oněch osmnáct set kilometrů do Atén jsme zvládli rychleji než google navigace v plánu ukazuje, a to pod 18 hodin. Takové rekordy lepší nepřekonávat.
Vánoce v Aténách jsou hezké, Syntagma je krásně nasvícená, všude plno lidí, hrají koledy, voní kukuřice a kaštany. Občas se dá chodit v tričku, občas nutno mikinu, když zapadne slunce, je to spíš na bundu. Ale dny se už zase natahují, všimli jste si?
Tak úspěšný nový rok 2023!