7. Skoro 2000 kilometrů v autě s R2D2
Můj Ártůdýtů sice nemluví, ale pořád lepší přejet půl Evropy s D2 než po D1. Konec vtipkování, pokud neznáte Star Wars, tak vám předchozí věta stejně nedává smysl.
Smysl mi naopak dává brzký ranní odjezd z Brna (někdy před pátou), abych se vyhnul zácpě v Bratislavě. To se podaří, ale tím si načasuju zácpu u Budapešti. Bělehrad už je na pohodu, jsem tam v poledne kdy Srbové obědvají, a přes Bukurešť naštěstí nejedu, čímž jsou hlavní evropská města na Bé vyčerpána (ano, Brno tam taky patří). První zkouška nervů na maďarsko-srbské hranici dopadla na výbornou, do auta mi nikdo nelezl a zdržení bylo asi minutu. Na srbsko-makedonské hranici chce po mně celník české pivo, a když mu vysvětluji že na co by mi bylo pivo, však jako jediný pasažér musím chtě nechtě i řídit, odzbrojí mě odpovědí, že pivo by mi bylo pro něj. I tady je zdržení jen v minutách, a tak aplikaci Borderwatcher doporučím spíše cestovatelům v létě. Podezřele brzo se blížím prvnímu místu, kde bych býval nocoval (před touto výpravou jsem jel nejdál autem souvisle asi 350 km, takže mám raději dopředu nachystaná tři místa, kde případně zastavit na noc, podle situace), Kumanovu. Co tam ale budu takhle brzy odpoledne dělat, ještě se špatně vyspím a zítra mě čeká další darda. Měl jsem asi dělat delší přestávky nebo čůrat pomaleji... Rychle se rozhoduji pokračovat, za jízdy svačím a řítím se po makedonské dálnici vstříc Skopje. Míjím letiště, kde jsem před rokem přistál na Silvestra, a přede mnou se objevují hory. Podruhé dotankovávám. Tím končí klidné cestování a začíná to napínavé. Odteď až do konce.
Tak předně, dálnice sice pokračuje, zjevně ale byla „přestavěna“ z původní obousměrné silnice plné zatáček, na mnoha místech je rychlost omezena na 40km/h ,a právem. Blíží se doba, kdy začnu přemýšlet, že se moooc rychle stmívá... Ještě před tím mi ale auto v kopcích přejde do přískoků. A sakra! Jede, ale jakoby chtěli u Fordů vymíchat těsto. Po chvíli se jízda zklidní a zase nabírám plnou rychlost. Uf, snad jen něco v naftě. Hned online kontaktuji kamaráda mechanika a také odborného poradce pro cestování autem do Řecka. Druhému se to nezdá, první radí vyjet z nádrže co nejvíc a pak dotankovat značkové palivo. Se setměním v půl sedmé sjíždím z dálnice na kraji Gevgelije, Google mapy ukazují pro dnešek 1246 km, tachometr ještě o jedenáct víc. Vytipované ubytování hosty nepřijímá, rychle si vybírám jiné a napřímo volám majiteli. Žádný problém, 15 euro za noc, teď to jen najít a zaparkovat. Když vidím pokoj a koupelnu, trochu se stydím za tu cenu, ve větším městě jako je Gevgelije je asi velká konkurence a kdo by sem v únoru jezdil. Platím hotově i s maličkým bonusem, starší paní je moc dobrosrdečná ale na anglickou konverzaci to nebude, mně kručí v žaludku a tak spěchám do centra něco spolknout. Gevgelija je hezká a kupodivu ani nejsem tak utahaný. Na zítřek zbývá dojet už jen malá část, ale přesto chci vyrazit brzy.
