19. Tipy na výlet a rozloučení
Během výletů po okolí nově „objevuji“ bentonitový důl, a z tohohle místa mi taky padá čelist. Jestli lze starý opuštěný sirný důl na břehu moře (na fotkách jej najdete pod heslem Thiorychia) označit jako nejvýraznější ostrovní genius loci, stále funkční důl (hledejte jako Aggeria) je jedním z největších na světě, a při tom o pár set metrů dál byste tohle místo nikdy nenašli, jak chytře je před okolím skryto. Výlet sem doporučuji, i když až dolů se stejně nesmí, ten výhled stojí za to.
Nedaleko naší vesnice se nachází památník z druhé světové války. Je odsud parádní výhled na celou miloskou aglomeraci a samozřejmě i na moře z druhé strany kopce, kromě toho je to ideální místo pro výlet s malými dětmi, když vás ráno nenechají spát, ale nechcete tak brzy jít ještě na pláž.
Teprve teď si naplno uvědomuju výhodnost lokality v níž žiju (původně jsem to bral tak, že nic jiného stejně není k mání).
- Je tu naprostý klid, žádní turisté, služby v pěší vzdálenosti
- Dveře situované do dvorku jsou zárukou, že vám dítě nevběhne pod auto, přitom parkovat můžete pár metrů od dveří
- Na nejbližší pláže je to několik minut autem
- Kdo rád běhá, jsme na kraji vesnice a kolečko k moři tak může vést po asfaltu stejně jako po šotolině, obojí mimo velký provoz
- I pro dovolenkáře, kteří nedisponují ŘP, je tohle místo zaslíbené. Pokud tedy rádi chodí pěšky, z Triovasalu se dají paprskovitě naplánovat pěší výlety k moři na každý den v týdnu
- Zájemci o kulturu tu mají v pěší vzdálenosti starověké katakomby, mramorový amfiteátr, muzeum, kino (pokud mluvíte řecky), fotbalový stadion
- Pěšky dojdete i do nejbližší cukrárny (v Place), a ta stojí za to! Pro mražené zákusky doporučuji pekárnu/cukrárnu Mouratos, je to po cestě od přístavu/letiště k nám
Naše vyprávění se chýlí k závěru. Happy end se nekoná, po snad deseti zrušených letenkách se mi konečně daří zabookovat lety, které by mohly „dopadnout“. Sice za hodně peněz, a ještě s přestupem ve Frankfurtu, ale alternativní cesty přes Bělehrad nebo Budapešť existují jen na papíře, obě země sice nechají letecké společnosti aby vám prodaly letenku, na palubu letadel k nim vás ale nepustí.
V Česku se služby pomalu rozbíhají, omezení jsou šílená a nesmyslná ale přeci jen už bude nutné být zase zpět v profesi. Ještě před koncem nouzového stavu v ČR, když to vypadá že vyjde lowcostový let do Vídně, poslušně posílám vyplněný formulář s hlášením o repatriaci adresovaný na Ministerstvo zahraničí . Nikdy žádná odpověď nepřijde, ani potvrzení že to někdo četl, tím méně snad nějaká nabídka pomoci (z Vídně se není jak dostat, autobusy i vlaky jsou zakázané). Pokud v budoucnu ještě někdy podobná situace nastane, zůstanu už navždy v anonymitě a ilegalitě, a ani test za vlastní už podstupovat nebudu. Mám z tohoto období zážitek, když jsem taxikáři v aténských ulicích složitě vysvětloval, že se potřebuji dostat do budovy tamhle naproti, ale musím tam vjet v jeho autě, protože pěšky se na výtěr přijít nesmí (auto mi zůstalo na ostrově, pro hosty). Dalo to zabrat, test stál 120 euro a vzhledem k situaci na českých hranicích výsledek stejně nikoho nezajímal (to jste věděli, že jsme si z našich daní nedávno několik týdnů platili stovky a možná tisíce vojáků a policajtů, aby 24/7 postávali na zelených hranicích, protože česká vláda na rozdíl od té rakouské nebyla „dost rychlá“?).
Další příběhy ze stavby už život nepíše, dům je dokončen, účty zejí prázdnotou a kvůli covidu nebude letošní sezona pro Řeky úspěšná, kvůli přehnaným obavám společnosti bude prodělečná. Zase v této krásné zemi začnou přibývat nápisy ENOIKIAZETAI a ΠΩΛΕΙΤΑΙ (k PRONÁJMU/na PRODEJ). Měl jsem vlastně štěstí, i v těžkých časech se podařilo koupit, opravit, vybavit. V hlavě zbývá hodně nápadů, jak servis v Milos village posunout na úplně nový level. Milos má krásné pláže celoročně, jsou tu neobjevené hory pro cyklisty, větrno pro kajtery i surfaře. To všechno ale vyžaduje „drobnost“, nejprve o bydlení u nás musí být zájem, potřebujeme své hosty (a teprve když přijedou, můžeme se starat, aby byli spokojení), jejich doporučení, zpětnou vazbu. Pochopení, že na Kykládách nelze bydlet za cenu biogradského mobilhomu a cesta doprostřed Egejského moře není jako nastoupit v Libni do rychlíku na Kolín. Že to všechno nekončí dotazem jestli z Brna na Milos létá letadlo a proč stojí pronájem stejně pro čtyři jako pro dva. Tímhle to nemůže končit, tímhle to začíná. Více než polovinu léta máme ještě volno. Milos je návykový, ale život tam stojí za to.
Pavel