18. Opatření na ostrově
Dělám si z toho trochu legraci, ale tyhle malé ostrovy a jejich obavy docela chápu. Populace je stará, máme tu jen zdravotní středisko a přeprava do Atén by byla náročná. Cestování na ostrovy je ovšem povolené pouze pro rezidenty. Každý týden přiletí nebo připluje jen několik málo lidí. Kdyby všechny hned izolovali a otestovali (testy tu rozhodně nejsou tak dostupné, jak začínají být ve stejné době v Česku), ostrov by mohl být bez opatření. Žádná nákaza se tu nikdy neobjevila, ale strach z ní je možná ještě nebezpečnější.
Nakupovat potraviny chodím každý třetí až čtvrtý den, postupně se frekvence snižuje, ani v supermarketu se mi už tolik nelíbí. Vydávají se tu čísla, a epidemiologická norma je zřejmě dost přísná, protože i ve velkém obchodě nesmí být najednou víc než nějakých dvanác t lidí. Téměř pokaždé tak musím při příchodu čekat chvíli venku. Vtipná situace vzniká jednou , když u pokladny zpozoruji sousedku. Je to stará paní, těžko už chodí. I když to máme kousek, cesta je do kopce. Snažím se na ní zavolat (vím že se jmenuje Georgia), ale neslyší, soustředí se na placení. Prodavačka za plexisklovou stěnou (ty tu v každém obchodě vyrostly prakticky přes noc) nechápe co chci a dokonce se mě snaží zastavit, protože se má přeci dodržovat odstup! Umí ale anglicky, a tak rychle pochopí. Paní se otáčí, rukama nohama vysvětluju, že mám venku auto a hodím jí. Všichni se usmívají. Od té doby funguju pro naši uličku jako Rohlík.
To nejhorší mám už za sebou - přestál jsem období asi deseti dnů, kdy sluníčko téměř nevylezlo. V Řecku něco nemožného. Brzy to ale budekompenzováno opravdu mimořádně pěkným počasím, které nám už vydrží až do léta. Přestože tisíce kilometrů široko daleko není jediná bříza, můj hlavní alergen, mám reakci jak hrom a denně se cpu dvojnásobným množstvím prášků. Už to tak bude, jsem alergický na pyl z olivovníků (no co jinýho by tu mohlo tak silně kvést).
Dny, kdy je práce nad hlavu (třeba když natírám trámy v ložnici), se střídají s volnějšími, kdy čekám na zboží z pevniny, podniknu pár výletů po okolí, vyčistím odlehlou pláž na severu od naplavených odpadků, co se jen do kufru kombíku vejde. Mimochodem, nejčastějším plastem na pláži je brčko.
Několik dalších zrušených letenek dává tušit, že na Milosu ještě nějakou dobu pobydu. Rozhoduji se rychle, objednávám další barvy a domeček dostane nový bílý kabátek i zvenku. Zanedlouho to stejné platí o střeše. Potom o terase. Mám dost bílého akrylátu a štětců, a tak postupuji metodicky skoro jako Zahrádkáři Kersku. Co není bílé, je modré. Jiná barva tu neexistuje. Vrcholem stylizování je oprava dvou květináčů, v nichž tu už půl roku živoří bezprizorní rostliny. Během stavby párkrát posloužily k odlití vody s vápnem a podobně (soráč), ale to nechci moc rozmazávat, aby mě nepopotahovali ochránci. Prostě vole všechny tři kytky přežily a aloe, tlustice i karafiát se mají k světu. Později ze starých fotek zjišťuji, že k domu dřív patřily, a tak se nejedná o adopci, nýbrž recidivu.
