17. Dokumenty
Po večerech (když mám padla) sleduji dění v Česku a pěním ze způsobu, jakým ČT proměnila své zpravodajství v nejhlubší bulvár. Když Krimula s Emanem zavzpomínají na staré dobré časy železné opony a předhánějí se kdo zavře Česko na delší dobu, naštvu se doopravdy. I v Řecku jsou některá vládní rozhodnutí na hlavu, a třeba zákaz koupání v dubnu v moři opravdu nepochopíte, ale co je moc, to je moc. Podniknu menší rešerši (opět pomáhá Dimi) a dobrovolně se jdu udat na policejní stanici. Jsem sice v Řecku teprve dva měsíce, ale pokud se ještě trochu zdržím, stejně bych už ze zákona měl mít povolení k pobytu. Tady to sice nikdo nikdy zkoumat nebude, já ale chci mít v ruce papíry, že můžu kdykoliv cestovat do Řecka, protože mám důvod.
Návštěva policejní stanice připomíná manévry. Dveře jsou zamčené, ale okénko na strážnici mi otevřou. Když po obligátním jásas spustím anglicky co chci, policista ve službě odskočí málem dva metry. Kdyby měl po ruce skafandr, určitě by do něj skočil. Hned vybafne odkud jsem se tam vzal? Dochází mi, že uprostřed karantény a lock downu tady prostě cizince nečeká. Uklidňuju ho, že jsem přijel už v únoru, no covid, don ´t worry. Dovnitř mě ale stejně nepustí, jen mi donese telefonní číslo, na které mám za půl hodiny zavolat (to by mě zajímalo, na co tu půlhodinu potřebují). Hlas na druhém konci ovládá angličtinu jakž takž. Vysvětluju. Snaží se mi to vymluvit výčtem dokumentů a potvrzení, které budu potřebovat. Vše mám nastudované, vše mám, pošlu emailem. Diktování přesné adresy je nejhorší, ale postmaster se nevrací, byla správně. Mimochodem, pokud občan EU požádá v jiné zemi unie o vyřízení povolení k pobytu, a má potřebné dokumenty, musí mu příslušný stát vystavit (konkrétně policie) povolení na počkání. Nečekám zázraky, řecká byrokracie je pověstná, ale přeci jen týden bez odezvy na mail se mi přestává líbit. Radím se s ambasádou, paní konzulka mi dokonce sama volá, vyhrožuji s nimi policajtům (křehký led, já vím). Konečně pán volá, že jsem ještě nedodal tři fotky. Fotograf je samozřejmě jako všechno na ostrově zavřený,a navíc si nepředstavujte, že každý žbrďa tu má webové stránky jako u nás z nichž se všechno hned dozvíte, tohle je prostě venkov.
Pomáhá obchod Germanos, kde mě prodavač vyfotí mým mobilem a fotku hned pošle na minilab. Policajti mají smůlu, tohle papírování budou muset dotáhnout. Pro jistotu ještě volají, jakého že jsem náboženského vyznání (ochi god), čím se živím (nedokážu mu vysvětlit, co je osvč, protože výraz selfemployment prostě neumí přeložit) a jak jsem se dostal do Řecka (autem vole, ze Severní Makedonie, ale i tohle je tenký led, protože neříct to Severní, možná v něm vzplanou vlastenecké tužby a mám po papírech). Suma sumárum, po patnácti dnech si konečně jdu vyzvednout povolení k pobytu. Tentokrát mi dveře odemknou, fasuji roušku, musím si vydesinfikovat ruce, nasadit latexové rukavice. Pak mě zase vyhodí ven a až za pět minut můžu dovnitř (k čemu těch pět minut potřebovali?). Zatímco v Česku je už rozvinutá roušková kultura a brzy asi začnou módní přehlídky nej roušek, já jsem v tom hadru poprvé, na konci dubna, a těch pár minut mi bohatě stačí. Vedro, nedá se dýchat. Volají mě dovnitř. Bez doteku čehokoliv se ocitnu v kanceláři, stojím, policista asi 3 metry ode mě (á, pan poučený!) mi ukazuje dokumenty na stole. Podepsat tady, tam a tamhle. A tohle je moje, vypadá to jako průkazka z transfúzní stanice, je tam moje fotka, nějaké nápisy. Kontroluji datum, protože vím, že povolení se vystavuje na pět let, tak aby se mnou nevyběhli. Je tam ale jedině dnešní datum a to mě trochu znepokojuje. Pokládám dotaz. Policajt chtě nechtě musí až ke mně a ukazuje na průkazce, že od dnešního data začíná běžet pět let. Má smůlu, kdybych měl covid, teď právě ho chytil.
