13. Stavíme!
Nehodlám zde do detailu popisovat, co který den děláme, protože správně vedená stavba si vyžaduje souběh minimálně padesáti drobných úkolů. Kromě toho si to už ani nepamatuju. Chlapi jsou profíci, ale málo platné, na český Alca plast řeckou spojku jen tak nenapasuješ a tyhle zkušenosti zatím neměli kde získat, takže kmitám mezi stavebninami, elektrem, truhlárnou a skládkou, někdy i třikrát za dopoledne. Kromě toho vrtám, sbíjím, sekám, nakládám, luxuju a sleduju hodiny, aby nám někde nezavřeli když něco budeme potřebovat. Náš běžný den (pracujeme celé tři týdny každý den včetně nedělí) začíná kolem třičtvrtě na sedm, kdy se spontánně budíme. Protože chlapi kromě kafe skoro nesnídají, mám honičku aby na mě moc nečekali, a stejně většinou bagruju croissant až se zednickou lžící v druhé ruce na stavbě, kam po dvacetiminutové jízdě přijíždíme z druhého pobřeží. Zase totiž bydlíme v půjčeném domě, ani po podpisu smlouvy se na mě bývalá majitelka nevykašlala. A její teta se mojí dvojité posily taky nezalekla, a dál nám všem pilně několikrát do týdne servíruje svačinky. Na (prý) třiasedmdesát let, klobouček!
Většinou jsme na stavbě ještě před osmou, a tak stepuju před stavebninami, abych dokoupil vše ze seznamu, který pan stavbyvedoucí na závěr předchozího dne připravil. Jeho organizaci obdivuju! Možná se praxí naučíte pracovat rukama, ale poskládat aby na sebe jednotlivé úkoly a etapy ve třech místnostech navazovaly, že vám nebude nikde nic překážet, že si například pokládání nové dlažby rozdělíte na sektory abyste měli pořád kudy chodit, že vám nedojde v nevhodnou dobu materiál a že všichni budou mít pořád co dělat a nebudou se vzájemně zdržovat, to chce fištróna, což si nikdo neuvědomuje. Ta stejná věc se dá postavit i za dvojnásobek času, aniž by někoho vůbec napadlo, že něco drhlo. To ale není náš případ.
Kromě toho má náš předák zajímavého koníčka - děsně rád a dobře vaří. Hned první dny rekonstrukce k nám navíc přichází z Česka zprávy, že zmatení ovčané vykoupili obchody s potravinami a že špagety jsou snad dokonce na příděl. Fotím si plné regály našich řeckých supermarketů (na ostrově jsou tři velké prodejny, představte si velikost asi jako průměrný Albert). Hned při prvním doplňování proviantu jsou chlapi dostupným sortimentem hodně překvapení, na ostrově s pěti tisíci stálých obyvatel kdesi daleko na moři čekali spíš asi pojízdný konzum s pečivem na objednávku. Zjišťujeme, že místní maso (a teď nemyslím jen hovězí) kvalitou vysoce převyšuje maso tuzemské supermarketové, při zajímavém poměru cen mletá ku steakům.
Tušíte správně, odteď každý třetí den uzavírá směnu středně propečený biftek. Obědy jsou ještě rychlejší, denně máme těstoviny, k nimž střídáme omáčky. Na siestu se tady nehraje, než talíře opláchnu (myčka bude až v závěrečné fázi výstavby, zatím by nebyla kam zapojit), oba už zase mávají nářadím. Úkolů je strašně moc a pořád se objevují nové a nové, každý kousek domu je totiž zpracován tak, aby co nejlépe sloužil. Dopředu i za pochodu si hrajeme s detaily – držák na mýdlo půjde na tuhle stěnu, někdo se rád při sprchování opře o volnou stěnu, vymýšlím si. Tuhle přechodovou lištu bude potřeba zamáznout čirým Fixolem, nebude ti tam padat binec a bude to vypadat dobře, ukazuje mi stavbyvedoucí méně důležitý úkol, který mám zvládnout až po jejich odjezdu (budu zůstávat o pár dní déle a dodělávat věci na které stačím). Po několika dnech práce si uvědomuju, na jak moc věcí jsem dopředu vůbec nemyslel.
