14. Tak taky trochu samochvály
Příležitost pochválit i sebe. Nejde ani tak o to, že se mi během stavby podařilo nezapomenout na žádnou důležitou věc. Těch deset let dovolenkování v Řecku po studiích a apartmánech (nikdy jsem nebyl ve velkém hotelu!) mi dalo jasnou představu o tom, jakým způsobem poskytovat ubytování NECHCI.
Že sice většina lidí na dovolené odmítá vařit a chodí raději do taverny, ale když si chcete ohřát vodu na kafe a ani druhá plotýnka po deseti minutách od zapnutí nežhaví, slíznete to v recenzích, a po právu. Že většina turistů si vybírá hotel podle toho, jestli je pokoj s výhledem na moře, ale už nečeká, že jim pod okny vede hlavní silnice a že záchod dvakrát spláchne a potřetí začne protékat. Že večery na balkóně jsou sice romantické, ale když jeden ucucává víno z půllitru co tu nějaký předchozí Karel zapomněl a druhý z omláceného hrnku, protože dvě stejné skleničky aby pohledal, a suché bílé se dá kupovat jedině se šroubovacím uzávěrem, když vývrtka nět, něco DOST tomu k dokonalosti chybí. Kromě jedné výjimky jsme na dovolené zatím pokaždé kupovali jar, houbičku, sháněli se po kolíčcích na prádlo (na plavky a ručníky, vítr je sviňa), nikdy neměli sůl a vždycky museli pátrat po nejbližším obchodě. Když jsme nedejbože letěli s českou cestovkou, klimatizace byla za příplatek. Detaily, ale opakují se pokaždé a otravují ty jinak rajské dny zvané dovolená v Řecku. Tak takhle to tady nebude, opakuju si když se rozhlížím po proměňujícím se prostoru.
Elektro je objednané, jakmile bude kuchyně dospárovaná, mohou přivézt pračku, ledničku i myčku, sjedeme koupit desku a začne se skládat linka. Vypečou nás postele – v Aténách v obchodu zatížené snad třiceticentimetrovou matrací vypadaly elegantně a bytelně, ale tady po sestavení máme strach na ně pustit (těžší) veřejnost. Co naplat, zdvojíme prkna, přidáme trámek a extra nožky doprostřed. Cena postele je teď sice trojnásobná (pokud byste někdy chtěli na Kykládách stavět, důrazně doporučuju vybrat si jiný typ materiálu než dřevostavbu!), ale tenhle macek už něco udrží. Podlaha v ložnici jde nakonec komplet pryč, ani trámky pod prkny které se při lednové sondě zdály ještě dobré, už nevydrží, a tak znovu dávám vydělat truhláři.
Zabrat nám dá taky záchod, a s ním vlastně moje samochvála končí. V tom zmatku jsem v Aténách vybral krásnou velkou toaletu, to se bude trůnit. Akorát bylo potřeba spodní výpusť, a já vzal zadní! Vrátit by to sice šlo, ale otočit se do Atén je moc drahý špás a na ostrově takhle pěknou mísu nikde nemají, takže se pan mistr trochu zapotí (a já si zajezdím, protože nám pasuje až asi šestá spojka).
Desátý den od začátku rekonstrukce je funkční pračka, takže s úlevou přepírám oboje montérky. Pozítří svádím souboj s Cosmote, podle nichž kabel zavedený na barák zvenku zezadu (bylo už dávno před námi) rovná se hotová přípojka. To, že jsem kabely v lednu z celého domu vystříhal, protože jsem prostě nechtěl mít potahané stěny v obou ložnicích, taktně zamlčím, i když teď trošku lituju že jsem s tou likvidací přípojky raději nepočkal. S beraní zarputilostí se s nimi online hádám, až se servisní auto objeví znovu a alespoň mi na střeše přetáhnou přípojku blíž. S tím už si poradíme a skrz elektro vedení starého bojleru přivádíme kabel do skříně zhruba uprostřed apartmánu, aby byl signál všude dost silný. Mimochodem, ten bojler už nebude potřeba!
