Kupujeme dům v Řecku 12

12. Thriller jak blázen Ráno se musím krotit, abych nevstával zbytečně brzy. Jsme s Dimim domluvení, že se sejdeme v servisu až po desáté, chudák si kvůli mně vyměnil směny, aby mě ještě podpořil. Netuším, kdy bude auto připravené, vím ale že kromě minimálně hodiny a půl cesty do přístavu (vychází to na odpolední špičku kdy Řekové končí v práci) musím ještě v Leroy Merlin naložit dvanáct krabic sněhově bílých hladkých obkladů, na jiném místě vyzvednout matrace (na postele o šířce 160 cm to nejsou žádní drobci) a potřeboval bych nejlíp i do Praktikeru pro židle. Mohl jsem vše nakoupit včera, jen kdyby to bylo kam dát. V servisu tlačím opraváře očima, sice když jsem přijel, už na autě makali, ale trvá to celé moc dlouho, a ze zkušební jízdy se mechanik vrací nespokojený, pořád to nejede jak by mělo. Znovu rozebrat a zkoumat, znovu a znovu.

Aktivní důchodci v Dimiho čtvrti

Kolem poledne je auto hotové, platím domluvenou sumu a málem Dimimu přejedu nohy, jak rychle startuji. Dokázal chlapec nemožné, ale děkování odkládám až bude chvíli čas, teď jde o všechno. V centru Atén parkuji v podzemní garáži hobby marketu, sprintuju s dokladem na pokladnu. Tady ne pane, drive in pro objednávky je totiž z druhé strany budovy, kdo to měl vědět... Vymotám se spletí podzemí ven, před skladem stepuju jak Fred Astaire, do toho volají chlapi, že přistáli na ostrově a už jsou na baráku. Se skladníkem naházím krabice do kufru a mažu směr výpadovka Piraeus. No mažu..., centrum je totálně ucpané, a nepřipevněné krabice a hlavně jejich obsah (měli to samozřejmě vlhké a pár krabic se neúprosnou fyzikou rozpadlo) cestuje po úložném prostoru auta. Na frajera, jak jsem to viděl párkrát v Řecku, na červené na semaforu vyskakuji a chci obsah kufru porovnat. A už sbírám obklady z asfaltu, protože z fyziky já byl vždycky na štýru. Co si ti za mnou musí myslet, je mi teď celkem jedno, zrovna řeším jak vjet do křižovatky jež je tak ucpaná, že nemáte prostě z vedlejší kudy, protože nové vlny zelené vám auty zalévají volnou cestu (nevjížděj, když nemůžeš pokračovat). Pomáhá mi pán na velkém skútru, který se nadrzo nacpe do protisměru čtyřproudé dálnice (!), aby si nadejel do odbočení vlevo. Jedu za ním. Čas ještě mám, ale asi všichni lidi z Atén jsou teď v jednu chvíli na silnicích a to mě ještě čeká Syntagma a Omonia... Nábytkáře beru takovým sprintem, že po krátkém váhání oželím i hot dog za pokladnami (to už je vážné), čas sice ještě chviličku mám, Praktiker už nestihnu, ale co kdyby se to někde ještě seklo. V Piraeu tentokrát odplouváme až někde z Gate 9, samozřejmě přijíždím z druhé strany a tak další zácpy. Uf, jsem tam, na trajektu. Nejpomalejším z pomalých, mém loňském oranžovém fantomovi (psal jsem o něm ve druhé kapitole). Už z přístavu vyplouváme asi s půlhodinovým zpožděním, ale je mi to dnes jedno. Tahle blbá pomalá loď mi právě zachránila fakt hodně tisíc a nepříjemnosti se začátkem stavby.

Připlouváme

Tedy pokud vůbec doplujeme, něco na tom nahlášeném počasí asi přeci jen bylo, když postupujeme ještě pomaleji a na Milos se místo v deset večer dostávám až o tři hodiny později. Chlapi už mají samozřejmě půlnoc, a to doslova, když to beru ještě v jejich českém čase. Utábořím se na zemi a přestože mi hlava šrotuje pod dojmy zatím nejvypjatějšího dne, rychle usínám. Zítra nám začíná rekonstrukce!




224 views

CONTACT US

Viber/Tel: 420733735371

© 2019 by Pavel. Proudly created with Wix.com

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon